Naučil jsem svého psa sednout si na povel. A stal se zázrak. Naučil jsem sebe - a to, prosím, bez povelu - poznat, ne snad to, že si pes sedne. Je líný zrovna tak jako člověk a ulejvá se taky tak. Ale to je vedlejší. Viděl jsem, co je radost. A vidět znamená nejen koukat, zírat a hledět, ale hlavně - poznat.
Pobíhá po louce a honí hmyz. A žere trávu a válí se a čmuchá myšku v díře. A vlní se v trávě v honbě za klacíkem, dychtí po hře a prodírá se křovím. A kouká na život, jak psi na život koukají. Je mu jedno, kolik bude večer klíšťat v kožichu, je mu jedno, že křepelky z křoví utekly kdoví kam (ale prohnal je pěkně). Plní svou povinnost psa - povinnost žít. Kéž bych to uměl. Radost ze života se nevymýšlí, ta přichází sama a zvíře - můj pes - mě ji učí. Když se raduje, raduje se opravdově. Raduje se svalem, okem, pokušením, raduje se pohybem a neskonalou energií. A já se od něj učím. Ne pochopit, vymyslet, bádat. Učím se zažít pocit - jenom žít.
Tak jsme to dnes skončili. A už je miska umytá po hodokvasu, kožich jako jiskra po kartáči a klíšťata ta tam a už dýchá na boku na "místě" a v packách mu cuká nová honička, tentokrát ve snu. A je klid po myškách, klacíku, křepelkách. Sedím vedle něj a v duchu mu děkuji. Za vyučování. V životě bych nepoděkoval vřeleji žádnému člověku. Naučil mne, třeba zrovna dnes, co je radost ze hry, a já jej, co je to povel "sedni".
Kamaráde pse, díky. Díky, že jsi mi dnes ukázal radost. Radost oholenou od přetvářky, úšklebků a hrané touhy. Díky, že nad radostí nepřemýšlíš, že ji prostě prožiješ a basta. Dnes jsem to zkusil a bylo to fajn.