POTRAVNÍ CHOVÁNÍ
Do potravního chování se řadí přijímání potravy, její vyvrhování, ukrývání a jednání psů při vyměšování.
PŘIJÍMÁNÍ, VYVRHOVÁNÍ A UKRÝVÁNÍ POTRAVY
Vlci a šakali jsou i přes rostlinné doplňky své potravy výraznými masožravci. Pes se ve společnosti člověka začal živit opracovanými odpady lidské kuchyně a jinou neplnohodnotnou stravou, a proto se stal víceméně všežravcem. Často nebyl ani dostatek tohoto druhu krmení a organismus psa se tomu musel přizpůsobit. Proto nejsou překvapivé údaje, že dospělí vlci v zajetí spotřebují denně takové množství krmiva, jehož hmotnost tvoří 7,2% živé hmotnosti zvířete, zatímco pudli chovaní ve stejných podmínkách spotřebují jen tolik, že hmotnost krmiva představuje 3,8% hmotnosti dospělého psa. Pes má v žaludku více druhů trávicích šťáv než vlk, u obou však převažují žlázy s neutrální sekrecí, která brání buňky žaludeční sliznice před samonatrávením při delším hladovění, kdy zvíře dlouhou dobu nemá nic v žaludku. A to bývá u psovitých šelem v přírodě velmi často. Zažívací trakt psa je tedy stále ještě zařízen na trávení typu "velké množství najednou a pak občas nic" stejně jako divocí příbuzní. Nic na tom nezměnila skutečnost, že soužití s člověkem moderní doby zabezpečilo psovi pravidelný přísun potravy. Většina psů je proto ochotná nacpat se až k prasknutí, pokud jí to majitel dovolí a tak se potýkáme s obezitou u našich čtyřnohých kamarádů. Při porovnání délky tlustého střeva u vlka a psa stejné velikosti se ale ukazuje, že tlusté střevo vlka je delší. Délka tohoto orgánu bývá obvykle spojována se způsobem výživy živočišného druhu - čím více hůře stravitelných rostlinných složek bývá v potravě, tím delší je tlusté střevo. V sezóně vlci skutečně požírají melouny, šípky a mnohé bobule. Nikdo jim ovšem rostlinnou složku nemele, nestrouhá a nevaří jako psům. Trávení psa se tedy vlivem nezbytnosti přizpůsobilo změněným podmínkám, přizpůsobení došlo až tak daleko, že pro vytváření optimální krmné dávky je nutné přidávat do potravy psa mnohem větší podíl opracovaných rostlinných látek (šrotů, vloček, těstovin, atd.), než je podáváno v zoologických zahradách jeho divokým předkům a příbuzným.
V experimentech se ukázalo, že psi chovaní v psincích dávali přednost hovězímu a vepřovému masu před kuřaty, játry a koninou. Výrazně preferovali masité pokrmy před rostlinnými. Rovněž dávali přednost konzervovanému masu před čerstvým. Konzervovaná nebo navlhčená směsice krmení byla preferována před suchým krmivem. Psi chovaní v domácnostech mají mnohem rozmanitější chutě. Psi - samci jsou ovšem dvakrát selektivnější (nebo snad mlsnější?) než fenky.
Posuzováno z lidského hlediska pes žere hltavě. Krmivo polyká nedokonale rozkousané a pokud je vůbec kouše, tak jen velmi krátce a jen proto, aby sousto zmenšili na polykatelný rozměr. V rychlosti přijímání potravy jsou značné rozdíly. Někteří psi žerou velice rychle i o samotě a jiní se v misce přehrabují s jídlem se loudají než nakonec misku vyprázdní a nakonec vylížou.
Hrozí-li psu nebezpečí, že mu jeho krmivo někdo sebere, je schopen polknout i značně rozměrné sousto a přivodit si tak zažívací potíže. Při hltavém způsobu jídla je i riziko, že pes zhltne i předmět spadlý do krmiva. Pes však naštěstí velmi snadno vyprázdní žaludek, pokud je jeho obsah nepatřičně ztráven. Snadná drážditelnost žaludku se u psa občas projevuje tím, že nesnáší jízdu autem. Některým psům nepomáhají ani velké dávky prášků proti zvracení.
Zvracení se rovněž objevuje jako reakce na pobyt v silně zakouřené místnosti, nebo jako součást nezvládnuté strachové reakce. Není-li v žaludku potrava, vyvrhne pes žlutě zbarvenou tekutinu.
Zvracení jako normální součást vrozeného inventáře se vyskytuje u krmení mláďat. Vlci a psi přenášejí jen velké kusy potravin a to v zubech. Menší kusy nosí velmi jednoduchým způsobem a to, že maso či jiné jídlo spolykají a pak je vyvrhnou mláďatům. Klíčovým podnětem k vyvrhování je šťouchání štěňat do koutku rodičů, ale k vyvrhování může dojít i bez tohoto podnětu. U domácích psů je tento úsek chování poněkud narušen, ale lze jej přesto sporadicky vidět. I zde nemusí být tato činnost v přímé návaznosti na podněty od štěňat, ale stačí pouhá jejich přítomnost.
Všichni psovití mají ve svém etnogramu i zahrabávání přebytečných zbytků potravy. Je to tvorba zásobáren na horší časy a jak to dokázaly nesčetné pokusy s vlky a liškami, zvířata si pamatují, kde mají své zásobárny i když na cestě k nim musí překonávat různé nástrahy. Průběh zahrabávání potravy tvoří jednu větev genetického programu. Je to řetězec s těmito částicemi:
- hledání vhodného místa
- hrabání
- odkládání krmiva
- zastrkování - <_small>zvíře zavřenou tlamou zastrkuje krmivo do vyhrabané jámy
- zahrnování - <_small>zvíře přemisťuje zeminu na krmivo horní plochou nosu, nikdy ne tlapkami
- očichávání - <_small>zvíře může krmivo průběžně očichávat
Jednotlivé částice tohoto programu dozrávají během vývoje mláděte postupně a celý řetězec se u vlčat začne skládat až do 40. dne věku a celý a úplný průběh jednání až po 70. dnu stáří. U většiny psů však nedojde ke spojení jednotlivých článků a bývá proto pozorováno pouze neúplné a hravé zahrabávání potravy. Psi třeba hrabou, ale potravu do vyhrabaných jam neukládají nebo ji nezahrabou. U samic před porodem je pozorována častější snaha o zahrabání a uschování potravy, ale i zde je to projev často nedokonalý.
Vlci a lišky ve volné přírodě, pokud potravu zahrabou, již o ni nejeví zájem, i když skrýš objeví jiné zvíře. V několika málo případech je zaznamenáno přemístění potravy po objevení skrýší, ale nikdy nedochází k přímým střetům pro zahrabanou potravu.
Vyhrabané zbytky jsou plné hlíny a je na nich přilepena ještě spousta jiných nečistot. Vlci potravu čistí otřepáváním a předměty, které se do tlamy dostaly spolu s potravou vlk vyprskává nebo stírá tlapkou z pysků. Vlci v zajetí si žraním zahánějí dlouhou chvíli. Několikrát maso otřepou a zase pustí na zem, běhají s kusy masa v tlamě po stezce ve výběhu, zahrabávají vyhrabanou potravu i před ostatními partnery. Naproti tomu psi věnují potravě jen velice málo času a s potravou si málokdy hrají. Velké kusy otřepávají jen minimálně a ukusují potravu se spoustou nečistot a vůbec nejeví nijaké známky nepokoje. Po nasycení přestanou o potravu jevit zájem. Mohou se sice ve výběhu nudit, ale nehrají si se zbytky potravy jako vlci.
MOČENÍ A KÁLENÍ
Močení a kálení je logicky zařazeno na konec potravního chování. Močení není u psa jen pouhým vyprazdňováním močového měchýře, ale slouží současně jako dorozumívací prostředek. Pes, který je zvyklý výt v bytě a je vyveden po dlouhé době k venčení, obvykle rychle začne močit a to jednolitým proudem, ale i kdyby mu hrozilo prasknutí měchýře, nikdy svůj měchýř nevyprázdní úplně. Vždy si nechává dostatečnou zásobu, aby mohl značkovat. Psi začínají s touto činností v období pohlavní dospělosti. Psi - samci zvedají při značkování nohu. Značkování se zvednutou nohou je ve smečce vyhrazeno především pro vůdce smečky. Čím je pes sebevědomější, tím výrazněji při něm zvedá nohu. Jen štěňata a příliš podřízení jedinci močí štěněcím způsobem. Štěně se při močení prohne v kříži, zadní nohy natáhne dozadu, přední také mírně natáhne a paprsek moče stříká přímo do země. Návrat ke štěněcímu močení může nastat i je-li dospělý pes náhle nucen k nekompromisnímu podřazení třeba novému pánovi a to i nepůsobí-li na psa surové metody výcviku. Podřízení může mít za následek zdánlivé snížení hodnostního postavení a tím i návrat ke štěněcímu močení. Feny rovněž značkují, ale jejich projev není tak nápadný a objevuje se ponejvíce před háráním a v jeho průběhu, i když u některých fen je pozorováno značení i mezi říjemi. Některé feny značí s mírně nadzvednutou nohou, ale pro jiné anatomické poměry vypadá značkující samice jinak než samec. U některých fen se tento typ značkování vůbec neprojevuje a značí pouze s mírně zvednutým zadkem. Do moče feny se uvolňují sexuální feromony, které informují o průběhu pohlavního cyklu. Feromony jsou chemické látky lákající k sobě jedince odlišného pohlaví. Pach moče háravé feny dokáže zarazit psa samce i v prudkém běhu. Ten ovšem musí mít určité předchozí zkušenosti s háravými fenami. Výzkumem bylo zjištěno, že sexuálně zkušení psi strávili mnohem více času průzkumem moče od háravých fen než při průzkumu moče fen mezi říjemi. Nezkušení psi toto nerozlišili. Samičí feromony se neobjevují v moči psů samců a proto jejich značkám věnovali psi zkušení i nezkušení jen malou pozornost, ještě menší než pachu moče fen z období mezi říjemi.
Ve vylučování feromonů se asi objevují jisté nepravidelnosti, protože také v údobí mezi háráním se některé feny mohou stát velice zajímavé pro samce. Ani důkladnou prohlídkou se nic nezjistí, jen slabé zavlhnutí přezky čirou kapalinou, která ostatně může být i poslední kapkou moče. Chování fen se ale nezmění a psa rázně odmítají. Psi však projevují o takovou fenu zvýšený zájem, prudce vzrůstá četnost sociálních kontaktů, samci očichávají a olizují fenou zanechanou moč a snaží se svým značkováním překrýt její pach. Překrývání jiných pachových značek je velmi běžná záležitost. Na vlastním území je vždy nutno překrýt pach cizí moče. I dva psi nebo feny jedné smečky navzájem překrývají svoje značky. Ke značkám háravé feny přidávají samci svou značku velmi pečlivě a důkladně.
Kálení má rovněž kromě vyprazdňování i sociální funkci. Je to vidět už z tzv. zahrabávání trusu, která následuje pravidelně po kálení. Nejde však o zahrabávání jako takové, ale o zanechání dalších značek a to meziprstních potních žláz. Pes tedy nic nemaskuje, ale snaží se svůj pobyt naopak zdůraznit. Někteří psi kálejí na vyvýšených místech, na drny či jiné zvýšené místo, které si pečlivě vybírají. Každopádně je i trus nositelem určitých zpráv pro jiné jedince stejného druhu. Výkaly psovitých šelem nemusí být po dlouhém hladovění k dispozici a tak hlavním materiálem pro přenos informací je moč. Přesto psi velmi důkladně očichávají čerstvé výkaly jiných psů (proto je častý přenos některých cizopasníků z výkalů). Jen těžko jde zjistit, co všechno psi dokáží z těchto výkalů vyčíst, ale jeden z důvodů očichávání jsou výměšky z análních (řitních) váčků, které mohou, ale nemusí, být při kálení uvolňovány. Bohužel, toto vyměšování není téměř zjistitelné, ale složité pokusy dokázaly, že vyměšování není závislé na tuhosti výkalů a to naznačuje, že vyměšování těchto žláz je účelovým jednáním. Bylo dokázáno, že více výměšků bylo na výkalech vůdčích psů než na podřízených ve smečce. Například vpuštění nového dospělého samce do hierarchicky uspořádané smečky vyvolalo zvýšené množství výměšků análních. Zatímco značkování močí v období rozmnožování u psovitých šelem vzrůstá, značkování pomocí výměšků análních váčků se zdá být na sexuálním cyklu nezávislé.