Psovité šelmy jsou především masožravci. Hlavní kořistí vlka jsou kopytníci. Vlk ale není úzký potravní specialista, a tak se v žaludku ulovených zvířat najde i značné procento zajíců a velké množství nejrůznějších myšovitých hlodavců. Ještěrky, žáby, ryby a hmyz jsou pro vlky jen doplňkovým zdrojem živočišných bílkovin. Vlci loví i své vzdálené příbuzné - lišky a mývalovce kuní. Dokonce i domácí psi tvoří značnou část jejich potravy (místně až 37,5%) a tam, kde se stýkají hranice lidských sídlišť a oblastí s výskytem vlků, jsou tito hlavními nepřáteli toulavých psů a koček. V místech s pasteveckým hospodařením se vlk nevyhýbá domácím zvířatům a nepovažuje ovce, kozy, koně, krávy a domácí drůbež za nic jiného než za další možnou kořist. Tak, jako téměř všechny šelmy, nepohrdají ani vlci nalezenými zdechlinami a jídelníček si zpestřují nejrůznější rostlinnou potravou.
Mezi malou kořist se počítají myši, zajíci, ptáci a jiná drobná zvěř. Štvaní prchajících má však mnoho společného s pronásledováním velké kořisti. Ostatní malou kořist neloví pes štvaním, ale pomalým přibližováním, kdy oči a uši má maximálně otevřeny a kořist očima tzv. fixuje. Až v posledním okamžiku a několika metrech pes prudce vyráží. Přiblížit se takhle opatrně ke kořisti vyžaduje určité učení. Vlčata i nezkušení psi vyrážejí vpřed okamžitě po spatření kořisti, tím se ale prozradí a kořist má čas uprchnout. Dostiženou kořist přitisknou psi přední tlapkou k zemi a uchopí ji do zubů. Teprve potom následuje smrtící zákus. Mezi uchopením a zabitím kořisti může uplynout delší interval.
Instinktivní program lovu malé kořisti se v kynologii využívá především při nácviku přinášení. Nácvik přinášení je ulehčen tím, že štěňata si hrají na lov malé kořisti s různými předměty, skáčou po pohybujícím se kusu papíru nebo po peří, se kterým pohnul vítr. Takový předmět je pro naivního psa spouštěcím mechanismem pro celý řetězec instinktivního jednání, začínající orientací, přiblížením a pak následným vyražením, skokem a končící zabitím a zatřepáním s kořistí. I při hře je důležitou vlastností spouštějícího podnětu pohyb chytaného předmětu. Povzbuzuje-li se u štěněte zájem o přinášení malým peškem uvázaným na dlouhém provázku, vrhá se na něj štěně ve chvíli, kdy se s peškem cukne. Proto u psů mají takový úspěch tenisové míčky, které při dopadu skáčou a odrážejí se. Dokonalé přinášení vypadá ovšem poněkud jinak, než původní řetězec, a jestliže se při hravém nácviku instinktivní program využívá, potlačují se s postupným výcvikem jeho mnohé prvky a nahrazují se jinými naučenými částicemi.
Instinkt lovu malé kořisti potřebuje určité procvičování. Pokusy ukázaly, že nejméně potřebuje potřebuje procvičovat štěně kojota, pak liščata a naposled vlci. Tyto pokusy a jejich výsledky mají zajímavou shodu s praktickými zkušenostmi z kynologie. Mezi rasami velkých psů s nepochybnou převahou vlčí krve je totiž daleko více jedinců s přirozeným nezájmem o aportování než u malých plemen. Aportování se potom musí učit mechanicky (pomocí nátlaků, pochval a pamlsků). U malých a středních ras, kde je možno očekávat vliv krve šakala, je zase naprostá většina psů vášnivými aportéry a je zbytečné je učit je aportování jinak než hravě.
Není-li zvíře příliš hladové, před zabitím se s kořistí hraje. Postoj, který zaujímá pes hrající si s chycenou kořistí, se přenesl i do sociálních vztahů a obohatil výrazové prostředky psů. Stala se z něj jedna z výzev ke hře, kterou pes vyzývá jiné psy a pokouší se s ní zahajovat i hru s lidmi. Pozůstatek instinktivního hraní s kořistí je i tzv. překusování při přenášení aportu. Pes sice běží k psovodovi, ale předmět popouští a znovu po něm chňapne, přičemž se v jeho výrazu objevuje potěšení ze hry. Pokud nebyla kořist zabita, brání-li se nebo ji pes nešikovně drží, následuje otřásání uloveným zvířetem. To známe ze situací, kdy pes třepe ukradenou bačkorou či peškem. Tímto počínáním se ochromí funkce ušního labyrintu kořisti - ulovené zvíře ztrácí přehled o prostorových vztazích. Další funkcí je zlomení vazu kořisti. Otřásání kořisti je koordinace, která se vyskytuje u všech masožravých živočichů. Je to tak všeobecný prvek loveckého chování. Nepřekvapí, že plní důležitou úlohu i při lovu velkých zvířat.
LOV VELKÉ KOŘISTI
Lov velké kořisti vyžaduje spolupráce celé smečky. S určitostí lze předpokládat, že to byl právě tento způsob obživy, který byl příčinou vývoje bohatého a složitého sociálního chování vlků a psů.
Začínajícím prvkem celého sledu chování při lovu velké kořisti je předlovecký ceremoniál ve smečce. Po něm se smečka vydává do loveckého revíru a narazí-li na kořist nebo její stopu, začíná pronásledování. Schopnost psů pronásledovat kořist využíváme při nácviku sledování lidské stopy. Je zajímavé, že dobrý stopař - služební pes - se musí neustálým tréninkem udržovat v kondici, kdežto u loveckých psů s dobře upevněnou vlohou pro stopování se po počátečním výcviku nemusí klást na trénink zdaleka takový důraz. Lovecký pes však sleduje po stopě přirozenou kořist, kdežto při výcviku služebního psa spojujeme přirozenou schopnost s novým, získaným spouštěcím schématem. Po objevení kořisti následuje štvanice. Vyskytuje se stále více zpráv, že vlci neštvou v běžných podmínkách každou zvěř, na kterou narazí, ale že dávají přednost nemocným a oslabeným zvířatům. V nenarušené přírodě tak vlastně provádějí velmi prospěšnou negativní selekci. Mají-li však například v hlubokém sněhu příznivé podmínky pro stržení zdravého kusu, tak se nijak nerozpakují to učinit. Štvaní zvěře je velmi hluboko zakotveno ve vrozeném inventáři chování. Svědčí o tom také to, že mnozí domácí psi štvou s velkou náruživostí, i když nikdy se jim nepodařilo žádnou kořist dohonit. Pro chybějící zkušenosti by si snad mnozí napoprvé ani nevěděli rady se zajícem, kdyby se jim ho podařilo zaskočit. Je však velmi nebezpečné nechat psy honit zvěř, protože pouhé vybití energie motivující štvaní zvěře působí povzbudivě a pes nalézá ve štvanici stále větší zalíbení. Štvanice končí útokem na štvané zvíře. Po dostižení běžné kořisti následuje její stržení. Při lovu se snaží, aby zvíře ztratilo rovnováhu a padlo. Zakusuje se do různých částí těla, snaží se zvíře zbrzdit, např. chycením za ocas nebo chycením hlavy. Po pádu zvířete dochází k napadení všemi členy smečky a většinou k roztrhání dutiny břišní a následné vykrvácení. Vlk se nejenom zakousne do těla oběti, ale jsou popsány i případy, že se současně opře drápy zadních končetin o břicho kořisti a prudkým trhnutím ji roztrhne břicho. Málokdo ví, že i psi mají mírně zatažitelné a hlavně nastavitelné drápy na prstech. Při útoku se smrští sval, nazývaný hluboký ohýbač prstů, drápy se vysunou a jsou schopny trhat. Hraje-li si člověk se psem, bývá málokdy jeho drápy poškrábán, ale figuranti si často stěžují na poškrábání.
I když je první fáze útoků omezena jen ma zákus, útok jím nekončí. Po zákusu následuje otřásání, toto otřásání působí silné zhmoždění a velkou bolestivost a tak je kořist nebo protivník bezmocný. Průnik špičáků do svaloviny je sice bolestivý, ale následné otřásání a zhmoždění působí kořisti šok. Při výcviku bychom si měli tedy obzvlášť cenit mladých psů, kteří zákus končí otřásáním. Síla, kterou pes do otřásání vkládá je velká. U starších a zkušených psů koukajících stále na cvičištích a v důvěrně známé situaci ovšem původní komplex zákrok ukončený otřásáním mizí, protože výcvikem je kousání omezeno na zákus a držení.
Při dostižení a zákusu do kořisti se může rovněž ozvat vrčení, které však nemá nic společného s agresivitou. Toto vrčení je projevem lovecké náruživosti a objevuje se po zákusu a při otřásání. Agresivní vrčení má jinou tóninu a ozývá se pouze při hrozbě před útokem.
Hovoříme stále o lovu na velkou kořist jako o vrozeném chování, ale přitom víme, že většina psů při prvním setkání s volně se pohybujícími kravami a koňmi projevuje strach, ať už formou čistě strachových nebo pseudoagresivních reakcí. Tyto reakce byly popsány i u vlků., kteří nemají zkušenosti.
Zkušenost a způsoby, které v mládí mají být použity při výcviku obrany služebních psů, by měly navazovat a kombinovat prvky loveckého chování při lovu velkých zvířat.